Míru zapojení vlády do ekonomiky v konečném důsledku určují voliči, ekonomové se však snaží mimo jiné zkoumat dopady vládních aktivit na ekonomiku i na celou společnost.
Nedávná výzkumná studie švýcarského institutu WIF došla na základě průzkumu empirických údajů k napohled paradoxnímu závěru - zvyšování velikosti vlády, tedy výdajů veřejného sektoru, vede k poklesu spokojenosti obyvatelstva. Podobný závěr naznačují i některé jiné studie.
Pozoruhodné je, že záporný vliv vyšších vládních výdajů na spokojenost je větší v případě, kdy jsou voliči naladěni levicověji, to znamená tehdy, kdy převládající ideologická tradice politiky k vyšším výdajům nutí.
Dopady zvýšených výdajů na spokojenost lidí jsou naopak zmírňovány efektivností veřejného sektoru, avšak jen tam, kde je státní sektor relativně malý, uvedla studie založená na údajích ze zhruba 70 zemí včetně České republiky.
Studie tří ekonomů ze Švýcarska a Dánska pro WIF, nedávno přeměněný na Centrum ekonomického výzkumu při curyšském technologickém institutu ETH, měla za cíl ověřit, která ze dvou hlavních teorií role vládních výdajů platí spíše.
Zda tradiční, neoklasická teorie, podle níž vláda sleduje zájmy společnosti a zvýšenými výdaji odpovídá na skutečné potřeby, nebo naopak novější teorie veřejné volby.
Ta říká, že vláda sleduje hlavně své zájmy, zejména znovuzvolení, a proto často volí nadměrné zásahy a regulace, které kvalitu života v důsledku zhoršují.
Kdyby platila teorie pozitivní role vlády, která zajišťuje veřejné statky a napravuje "selhání trhu", pak by vládní aktivity byly v principu celé společnosti vždy užitečné a lidé by to oceňovali; zvyšování veřejných výdajů by vedlo k jednoznačnému zvětšení spokojenosti obyvatel.
Podle teorie veřejné volby naopak z konkrétních vládních kroků profitují hlavně zájmové skupiny na úkor společnosti jako celku - například důsledkem podpory zemědělců bývají zvýšené ceny potravin.
Ve snaze získat jejich podporu vychází vláda těmto skupinám stále více vstříc, což vede ke špatnému rozdělování zdrojů a zbytečnému růstu velikosti státu, tedy k projevům "selhání vlády".
Náklad každé podpory je přitom rozptýlený na všechny, takže nevyvolává soustředěný odpor. Voliči podle této teorie budou při růstu výdajů považovat vládu za marnotratnou a neefektivně velkou, což u nich povede k poklesu spokojenosti, vysvětlují výzkumníci.
Studie obě tyto teorie ověřovala na údajích z průzkumů spokojenosti ze sérií World Value Surveys (WVS), a ty srovnala s údaji o velikosti státu, vyjádřenou podílem veřejných výdajů na HDP.
Tento podíl se například v Západní Evropě za posledních 30 let zvýšil z necelých 30 na dnešních asi 50 procent. Studie také přihlédla k měřítku vládní efektivnosti, stupni konkurence na politické scéně a k převládající politické orientaci.
Ekonomové ve výzkumu jednoznačně zjistili, že vysoká míra vládních výdajů zhoršuje kvalitu života a celkově snižuje spokojenost jednotlivců.
Tento negativní dopad je zčásti omezován efektivností vládního sektoru, nemá na něj však vliv stupeň politické konkurence. Nejvíce dopadá záporný vliv přebujelosti státu na země, kde převažuje levicová orientace, protože tam se každá politická strana u vlády snaží zvýšit výdaje co nejvíce.
To zesiluje nespokojenost, protože jedinec je podroben vyšším daním, ztrácí kontrolu nad větší částí příjmů a má tak méně osobní svobody, uvádí studie.
Podobná analýza britského Centra politických studií (CPS) je zaměřena jinak. Srovnávala hospodářské a další charakteristiky pěti vyspělých zemí s relativně nízkým podílem státu na HDP kolem 37 procent (USA, Kanada, Irsko, Nový Zéland, Španělsko) a pěti zemí s podílem veřejného sektoru kolem 45 procent (Francie, Německo, Británie, Itálie a Portugalsko).
CPS na základě údajů mezinárodních organizací jako OSN, OECD nebo Světová banka zjistila, že příjmy na hlavu ve skupině zemí s vyšším podílem státu jsou v průměru nižší a rozdíl mezi oběma skupinami se dále zvětšuje.
Štíhlejší vlády přitom v posledních 20 letech poměrnou velikost veřejného sektoru snížily v průměru o 6,5 procentního bodu, zatímco ve druhé skupině se tento podíl na HDP zvýšil o 4,8 bodu. U štíhlejších států však výdaje na veřejné služby rostly v posledních pěti letech o 4,3 procenta ročně, zatímco v zemích s větším vládním sektorem jen o 2,2 procenta.
Za ukázkový příklad takzvaného "expanzivního fiskálního omezování", kdy při snížených daních rostou rozpočtové příjmy, studie označila zejména Irsko s jeho velmi nízkou daňovou zátěží. Od konce 90. let zde přitom roční výdaje na veřejné služby rostou o 6,4 procenta proti stagnaci 80. let.
Štíhlejší státy také podle údajů CPS dávají více peněz na školství a zdravotnictví. Na sociální podporu vydávají země z obou skupin zhruba stejně; přitom rozdíl mezi chudými a bohatými se ve štíhlejších státech, které snižovaly vládní výdaje, nijak nezvýšil.