Robert Fulghum: Dívám se na svět pozorně a nikdy se nenudím

Ještě než jsem  stačila zapnout diktafon, vytáhl levný papírový fotoaparát a vyfotil si mě. Světoznámý spisovatel Robert Fulghum měl i po dni stráveném na pražském veletrhu Svět knihy dobrou náladu. V průběhu celého rozhovoru chodili k našemu stolu fanoušci. „Budu multifunkční, budu podepisovat knihy během našeho rozhovoru,“ začal exkluzivní rozhovor pro slovenské Hospodářské noviny.

Fotografujete si všechny novináře?
Ano.

Proč?
Vy jste se přišla podívat na mě, já jsem zvědavý na vás. Hm, váš diktafon vypadá jako malý satelitní snímač. Určitě nás poslouchá FBI.

Tak něco řekněte. Změňte svůj hlas.
Ahoj, Georgi Bushi, moje jméno je Dan Brown (zasmál se). Dnes ke mně přišel jeden muž a zeptal se mě: „Vy jste Robert Fulghum?“ A já jsem řekl, ne, já jsem Dan Brown. A on se zarazil a řekl: „Aha. Vaše knihy nemám rád.“ Nevím, zda opravdu zjistil, kdo jsem, ale zasmál se a já jsem se zasmál také.

Kolik knih jste dnes podepsal?
Několik set. Nové i staré. Když si knihu koupí, tak ji podepíšu. I když ji ukradnou, tak ji podepíšu. Ale stalo se mi toto: byl jsem včera v mateřské školce, kde si hrály děti. Jedno z nich mi nakreslilo obrázek a já jsem se zeptal: „Podepíšeš se mi?“ A ono se podepsalo. A potom jsem se zeptal? „Chceš taky můj podpis?“ Ne, řeklo a odběhlo.

Hledáte čtenáře mezi dětmi?
Fascinuje mě, jaké různé věkové kategorie čtou mé knihy. Když se můj americký vydavatel pokoušel zjistit demografickou strukturu mých čtenářů kvůli marketingu, vzdal to. Čtou mě všichni.

Právě jste dopsal třetí díl knihy Třetí přání s podtitulem Splněné. Jaké máte další přání?
Přeju si, aby měl tento příběh dobrý osud. Dnes se mě jedna paní ptala, zda by mohla tuto knihu zfilmovat. Proč ne. Třetí přání je velmi vizuální kniha. Myslím si, že nejlepší by byl televizní seriál, protože jí do jednoho filmu nevměstnáte. Ale možná sa mýlím. Nejsem ani proti filmu. Hlavně ať není americký. Musí to být český film.

Znáte nějaké české seriály?
Viděl jsem české filmy a znám lidi, kteří je natočili a nyní pracují pro televizi, někteří z nich by mohli udělat seriál.

Psal byste scénář?
Ne, to musí udělat někdo jiný. Hodně spisovatelů, kteří se pokouší psát pro televizi nebo pro film, na tom ztroskotá.

Je to přeci podobné psaní, též potřebujete představivost.
Scénář je specifické umění. V románu musím napsat, že slunce vychází a tráva je zelená a tuto představu vám popíšu slovy, ve filmu je obraz. Je to o hodně ekonomičtější. Mluvíte o věci pomocí zvuku a obrazu. Většina spisovatelů, kteří píší pro film, píší příliš mnoho. Nemyslí vůbec na herce.

A co divadelní hra?
O té, po pravdě řečeno, přemýšlím. Jedna z postav v posledním dílu mého románu je herečka a chce napsat hru. Možná jí tu hru napíšu. Potom by jsem jí mohl vydat pod jejím jménem. Všechno je o představivosti. A potom, když by to nebylo dobré, řekl bych: „Ano, přece to napsala ona!“

Poprvé jste byl v Česku před deseti lety. Změnilo se od té doby něco?
Tehdy téměř nikdo nemluvil anglicky. Když jsem mluvil na veřejnosti, lidé čekali, dokud nepřeloží text tlumočník a až potom se zasmáli. Tentokrát, když mluvím, smějí se zároveň se mnou. To je velká změna. Já mluvím španělsky. Nenaučil jsem se to ve škole, ale na ranči, kde jsem vyrůstal. Kovbojové mého otce byli Mexičané a mluvili španělsky. Já jsem jako dítě vnímal jen to, že tito lidé hovoří tak a ostatní zase jinak a mluvil jsem s každým jeho jazykem, ani jsem si to neuvědomoval. Šli jsme v Praze do jedné kubánské restaurace. Dva číšníci spolu hovořili španělsky a já jsem jim rozuměl a odpovídal. Ten jazyk je ve mně velmi hluboko, i když ho nepoužívám. Kéž bych se naučil víc jazyků jako dítě. Je o moc těžší učit se jako dospělý. Mám problém si zapamatovat, kde vůbec jsem a ne se ještě učit nové jazyky.

Byl jste tady před deseti lety - stejnou dobu vám trvalo napsat knihu Třetí přání, je to náhoda?
Začal jsem psát tuto knihu před deseti lety a věděl jsem, že to bude trvat tak dlouho. Musel jsem se ještě velmi učit, navštívit mnoho měst a udělat mnoho věcí. Pro mě to bylo dobrodružství. Během psaní tohoto románu jsem napsal další čtyři knihy. Potom jsem ani nevěděl, kdy skončit. Beru to tak, že jsem spisovatel. Vyprávím příběhy a tento je velmi dlouhý. Možná napíšu jednoho dne zase tak dlouhý příběh.

Kniha vyšla nejprve v češtině. Kdy vyjde anglická verze?
Anglickou verzi mají v rukou editoři. A už je v podstatě hotová. Můj anglický editor přijede tento týden z New Yorku, sejdeme se na Krétě a uvidíme, co se bude dít. Ja mu řeknu, aha, už to vyšlo v Česku a beze změn, proč na tom chcete něco měnit? Budeme se hodně hádat.

Do jaké míry zasahují editoři do vašich knih?
Editoři musí editovat, je to jejich práce. Hodně spisovatelů si myslí, že to, co píší je svaté a nesmí se to změnit. Ale když to přeložíte, je to změněné. Pro mě je další dobrodružství, že jsem najal muže, který přeloží české vydání zpět do angličtiny. Chci vidět, jaké to je. Nikdy nikdo to přede mnou neudělal. Začal to překládat tento týden, prvních dvacet stran budu mít za týden. Nevím, jak rozdílné to bude od originálu. Ale určitě půjde o něco nového. Řeknu příklad. V novele je postava Alexe, který píše poezii. Nejprve jsem jeho básně napsal anglicky. Potom je přeložili do řečtiny a potom zase do angličtiny a byly to o hodně lepší básně, než jsem napsal já. Takže nevím, co se stane s románem. Bude to nová zkušenost. Možná to bude o hodně lepší kniha. Začnu nový trend. Najdříve pošlete knihu do Česka a potom si jí přeložíte do angličtiny.

Plánujete trávit v Praze více času?
Přijedu sem na podzim, miluji přírodu venku za Prahou, byl jsem v Ostravě a v Poděbradech, mám rád krajinu za městem. S mojí vydavatelkou se chystáme do hor.

Mohl byste navštívil Tatry.
Jednoho dne se naučím, jak být na dvou místech současně. Už na tom pracuju. Když bude moje kniha vydaná v Budapešti, možná se zastavím na Slovensku.

Co máte v plánu dál?
Možná napíšu nový román, ale právě jsem dokončil desetiletou práci, tak si budu chvilku hrát. Užívat si to. V listopadu mi vyjde v Česku nová kniha příběhů a esejí What on Earth Have You Done. Bude jako moje staré knihy. Eseje, které jsem psal kdysi, ale v jiném duchu. Víc příběhů o mém životě, ne tolik o cizích lidech a budou tam i nějaké věci o psaní. O tom, co si o psaní myslím já.

A co si myslíte?
Vím o psaní daleko víc než kdysi. Četl jsem hodně knih od spisovatelů o tom, jak psát, o technice. Už i já jsem se něco naučil. Můj styl je velmi ovlivněn tím, jak jsem psal v novinách. Píšu krátké věty, nepoužívám zbytečná slova.

Jako Hemingway, Twain...
Přesně tak. Piš jednoduše. Piš krátce. Protože i čtenář je tvůrce a pozná hodně slov.

Stephen King napsal knihu o psaní.
Ano, a mé jméno je na první straně. Je to dobrá kniha, velmi upřímná a jednoduchá.

Vždycky jste se chtěl stát spisovatelem? 
Ne. Když jsem byl malé dítě, žil jsem na ranči v Texasu, daleko od města. Neměl jsem žádné bratry ani sestry a nebyly tam ani žádné jiné děti. Jen moje matka, otec a kovbojové. Byl jsem sám a musel jsem si sám také hrát. Tak jsem se naučil vyprávět si sám sobě příběhy. Představoval jsem si jiné lidi, místa, jako šestiletý jsem uměl vyprávět množství příběhů. Ve škole jsme měli hodinu Show and Tell, něco jsme přinesli a vyprávěli o tom. V tom jsem byl superstar celé školy, byl jsem nezastavitelný, celé hodiny a dny jsem mohl vyprávět. A to mi zůstalo. Dělám to celý život. Show and tell. Dívám se na svět velmi pozorně a nikdy se při tom nenudím. Mám rád lidi, ale umím být i sám.

Máte při psaní nějaký režim?
Píšu stále. Ať spím nebo bdím, moje hlava zpracovává informace, takže když má hlava pocit, že je třeba psát, vstanu a jdu psát. A když ten pocit nemá, násilím nic nenapíšu. Proto Hemingway tolik pil, protože si ráno v osm sedl za stůl a řekl si, o. k., tak jdeme pracovat. Nosím si zápisník a diktafon, když mě něco napadne, zapíšu si to nebo nahraju. Obvykle chodím brzy spát a brzy vstávám, ale když mi mozek funguje ještě v deset, tak pracuji. Když se nutíte, není to dobré. Čekám a píšu až když to na mě přijde. Před třemi týdny, když jsem dokončil knihu, řekl jsem své hlavě, teď nepracuji. Ale stále mě v ní něco klepe: tak pojď, začni psát.

Takže?
Nejvíc píšu, když chodím. Mám dva přátele, kteří se mnou chodí na procházky, já jim vyprávím příběhy a oni nahrávají. Ty malé knihy vznikly většinou právě takto. Nebo chodím a vyprávím sám sobě. Psaní je jak stavba domu, nemáte nikdy stále v rukou jen kladivo, někdy malujete, nebo se jen tak potloukáte po domě. Nechávám ten proces běžet, ať se děje cokoliv. Když vidím něco zajímavého, zastavím se a poznačím si to. Možná se to hodí za půl roku. Většina lidí si plete zapisování s psaním. Říkám mladým lidem, když se chcete stát spisovatelem, nechoďte do školy, jděte do světa.

Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl spisovatelem.
Já jsem rád sám sebou. Chtěl bych umět hrát lépe na kytaru a zpívat. Umím hrát na kytaru, ale chtěl bych to umět pořádně. A chtěl bych umět lépe francouzsky, protože mám moc rád francouzskou literaturu. Chtěl bych číst svou knihu v originále.