Někdejší komunistická rozvědka hlídala v roce 1970 veškerý pohyb a činnost politika Alexandera Dubčeka při jeho krátkém působení ve funkci velvyslance ČSSR v Turecku.
Sám sledovaný to dobře věděl, vyplývá z autentických záznamů 1. správy Ministerstva vnitra (MV), které v neděli zveřejnila současná česká rozvědka - Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI).
Zástupci ÚZSI se ke zveřejnění materiálů rozhodli při příležitosti pondělního uplynutí 38 let od 21. srpna 1968, kdy do Československa vstoupila vojska zemí Varšavské smlouvy.
Dubček byl vůdčí osobností tehdejší doby, stál v čele komunistické strany a na jaře 1968 se snažil o její reformu. Jeho éru pak ukončil nástup Gustava Husáka do čela KSČ v dubnu 1969 a období takzvané normalizace.
Komunistická vláda pak rovněž v dubnu 1969 dosadila Dubčeka na post předsedy tehdejšího Federálního shromáždění ČSSR, kde však vydržel jen do října téhož roku. V prosinci 1969 byl jmenován velvyslancem v Turecku.
Společně s ním a jeho manželkou do Ankary odcestovali 26. ledna 1970 i pracovníci tehdejší tajné služby - 1. správy MV, která patřila pod státní bezpečnost.
Jeden z nich působil dokonce ve funkci Dubčekova zástupce, druhý jako tlumočník a třetí jako domovník. Právě jejich zápisy zveřejnil ÚZSI.
Tajná služba označila sledování Dubčeka jako akci Bukanýr. Stejným slovem pak nazývali samotného Dubčeka. "V akci Bukanýr bude prováděno zabezpečování úniku informací představujících státní tajemství a zajišťování osobní bezpečnosti nového tituláře v Ankaře soudruha Dubčeka.
Současně s tím bude zajišťována aktivita nepřítele kolem jeho osoby a rodiny," píše v prosinci 1969 ve zprávě člen 1. správy Kostka.
Ze záznamů vyplývá, že Dubček byl sledován nejen kvůli politické minulosti, ale také pro možné kontakty se zahraničím. Zpracovatelé zpráv přiznávají, že zpočátku dostával do Ankary deset až 15 dopisů denně především z kapitalistických zemí, některé z nich prý mohly mít i jiný charakter než pouhý pozdrav. Jejich obsah rozvědčíci často neznali, protože je do rukou velvyslance předávali jemu blízcí lidé.
O Dubčekově anabázi v Turecku si své mysleli i zaměstnanci tamního velvyslanectví. Podle jednoho z nich "Dubček musel odejít do Turecka jako osobnost, jíž byla i v současné době projevována láska československého lidu". Místní noviny psaly, že byl Dubček obklopen "hlídači, osobními strážci a sovětskými agenty".
Sám Dubček podle záznamů rozvědky ihned po nástupu do funkce "zdůrazňoval, že nikde a v žádném případě nebude šířit ty své názory, jež se liší od politiky současného vedení strany".
V souvislosti se svými diplomatickými povinnostmi se Dubček choval údajně zdrženlivě, scházel se především s velvyslanci z komunistických zemí, vyplývá ze zprávy jednoho z rozvědčíků z března 1970.
Ve styku se západními kolegy se prý Dubček omezil na zdvořilostní návštěvy, odmítl přijít na byť jedinou recepci ambasadora USA. Důvodem prý byla i jazyková bariéra, anglicky prý uměl jen základní fráze.
Z rozvědčíků s ním často hovořil velvyslanecký rada v Ankaře Škácha, přímý Dubčekův zástupce. "Bukanýrovi je známo, k jaké složce patřím... Nemohu očekávat, že mi sdělí nějaké překvapující záležitosti, protože se jednak kontroluje a také v jednom rozhovoru uvedl doslova - nevím, co z toho, co Ti říkám, použiješ pro někoho k informování," popisuje v záznamu z 27. května 1970 .
Někdejší první muž KSČ podle něj ani v Ankaře nezměnil své politické názory a hodnocení polednového vývoje. "Je si vědom, že jako bývalý vedoucí tajemník strany ponese zodpovědnost," sdělil Škácha.
Dubček vydržel v Turecku jen do 24. června 1970. Následně jej KSČ zbavila všech politických funkcí a vyloučila ze strany. V prosinci 1970 nastoupil jako technicko-hospodářský pracovník do Západoslovenských státních lesů. V podniku se pak stal vedoucím mechanizátorem a v roce 1985 odešel do důchodu.
Po pádu komunismu v roce 1989 se Dubček opět aktivně zapojil do politiky a stal se předsedou federálního parlamentu a slovenské sociální demokracie. Jeho život ukončila na 88. kilometru dálnice mezi Prahou a Bratislavou automobilová havárie - zemřel 7. listopadu 1992 v Praze v nedožitých 71 letech.