Helena Vondráčková: Fámy o sobě už asi nikdy nevyvrátím. Ani tu o Štrougalovi

V hudebním byznysu působíte na vrcholové úrovni už čtyřicet let. V roce 2002 jste se dokonce stala nejprodávanější umělkyní. Bylo to náročnější za předchozího režimu nebo dnes?
Nevnímám to tak. Tržní ekonomika v podstatě fungovala stále. I když byly podmínky vyřizování představení v zahraničí ztížené, domlouvala jsem si je sama, takže bylo vše na mně. Ocenění v Česku bylo samozřejmě jiné. Mohli jsme zpívat jednu skladbu či celý koncert a všichni jsme měli stejných 600 korun. Zasloužilí umělci měli o tři stovky víc a výjimeční zpěváci jako Karel Gott měli 1200 korun.

A vy jste nebyla výjimečná? Vždy vás spojovali právě s Gottem...
Asi ne (smích). Ty roky nevnímám ve smyslu, že jsem se za něčím pachtila. Svoje povolání miluji. Dělám ho s láskou, protože mě nesmírně baví. Dává mi smysl života. Navíc cítit, že mě lidé ještě chtějí, je velká motivace. Někteří si řeknou, ale vždyť už je stará, už si vydělala dost... Nedělám to proto, ale kvůli lidem, protože vím, že o mě mají zájem a že jim to něco dává. A tak jsem to dělala celý život.

Jak vnímáte fakt, že hodně vaších hitů bylo převzatých?
Byla taková doba, dnes už, naštěstí, máme celkem dobrý tým domácích autorů.

Nebyla to určitým způsobem cesta k popularitě?
Ne, to odmítám. Kdysi nebyl dostatek původního materiálu. Když jsem slyšela nějaký hit, říkala jsem si: Ježiš, ta je tak krásná, chtěla bych jí nazpívat. Bylo to ulehčené tím, že se nemusela dodržovat autorská práva.

Takže jste je v podstatě kradli?
Tak my osobně ne, ale firma, která je vydala na deskách. Na druhé straně, například, skladbám jako A ty se ptáš co já, Dvě malá křídla tu nejsou v angličtině mnoho lidí nerozumělo a když byly umocněné nádhernými českými texty, dostaly úplně jiné parametry.

Marta Kubišová se v jednom rozhovoru vyjádřila, že s Golden Kids nemohla pokračovat i z toho důvodu, že otěhotněla. Naopak, vy a pan Neckář jste v kariéře pokračovali i proto, že jste měli jisté dluhy. Je to pravda?
Když se Marta Kubišová v roce 1968 angažovala, já jsem nemohla, protože jsem byla v té době na dovolené v Rumunsku, což mě trochu před vším zachránilo. Jinak by jsem do toho byla vtažena také. Vrátila jsem se až v polovině září, vše už bylo relativně klidné, žádné tanky, žádní Rusové... A potom začala ta nepříjemná normalizační doba a Martu začali dusit. Vzpomínám si, že první definitivní rozhodnutí padlo před cestou do Tater, když nás postavili před hotovou věc: vystupovat můžeme, ale bez Marty. Samozřejmě, reagovali jsme tak, že bez ní nikam nepůjdeme. Potom se to táhlo tři čtvrtě roku, vymýšleli na ní různé věci, jako například to, že dělala pornografické fotky. Vašek Neckář jí později svědčil u soudu, tak mu na určitý čas zakázali vystupovat také, potom musel přejít k jiné agentuře. Nakonec nám bylo doporučeno 'jít domů a pracovat', protože "momentálně paní Kubišové nepomůžete". Sama nám potom napsala dopis, že ví, že nás blokuje a navrhla nám rozchod, dokud se to nevyřeší. Takže jsme se nakonec dohodli a rozešli se. A v 90. letech se po dvaceti letech opět sešli. Byl to dlouhý čas. Škoda.

Mnozí vás však z rozpadu obviňovali...
Neměli z čeho. Byly to absolutní nesmysly a bláboly, neměli náz z čeho obviňovat.

No někteří umělci na začátku normalizace ukončili své kariéry. Nikdy jste neuvažovala například o tom, že byste na protest proti tomu, co se ve společnosti dělo, odešla ze scény i vy?
Chtěla jsem zpívat a situace se vyvíjela tak, jak se vyvíjela. Neměla jsem důvod zanechat zpívání, protože jsem byla na začátku své kariéry.

Pro jisté lidi jste ale zůstala právě díky úspěchu během bývalého režimu kontroverzní osobou. Vyčítají vám například, že jste spolu s Karlem Gottem dělali svým optimizmem režimu reklamu.
To jsem ještě nikdy neslyšela. A přijde mi to scestné. Nikdy jsem přeci nezpívala pro režim.

Nikdy jste nechtěla odejít do zahraničí?
Nechtěla, protože v tom případě bych musela emigrovat a já jsem chtěla zůstat doma. Nehledě na to, že by jsem ublížila nejen svému okolí, ale i rodině. Nikam jsem se ani necpala, ani nevnucovala, ani nikomu nesloužila.

Takže pokud byste svůj život mohla prožít znovu, nezměnila byste nic?
Lituji jen toho, že doba, v níž jsme žili, nám nenabízela tolik možností jako ta dnešní. Přesto, že jsem cestovala, protože jsem byla v zahraničí žádaná, nikdy jsem si nemohla vybrat například Ameriku, zkusit štěstí v muzikálu. Divím se, že dnes, když jsou příležitosti, jich málokdo využívá.

Nedávno jste během svých vystoupení na Slovensku odpovídala na divácké otázky. Které mýty o své osobě jste musela vyvracet nejčastěji?
Štrougala. Ale to už asi nevyvrátím. Lidé si to jednoduše zafixovali, vzali to jako pohádku, která se odehrála a ... prosím vás pěkně, nikdo nám to nekažte. Ano, bylo to tak, ona s tím Štrougalem byla a basta. On jí udělal zasloužilou umělkyní. To už nevyvrátím nikomu. A už mě to ani nebaví stokrát opakovat, protože je to úplný nesmysl. Tak tedy naposledy: nikdy jsem se s ním osobně nesetkala.

A co Husák?
Zaplať pánbůh, ne (smích).

Momentálně jste víc v soudních síních než na pódiích...
Skutečně ano, soudní spory se opravdu nahromadily...

Jak si to vysvětlujete? Závist, konkurence, nový manžel...
Nechápu, co bylo přesně důvodem, ale je fakt, že noviny prahnou po senzacích a skandálech, které jim zvyšují prodejnost. Možná stačil jen takový impulz, který, bohužel, vzešel od mého bratra, když obvinil Martina Michala, že si mě bral pro peníze. A už to začalo... Pravdou je, že Martin vlastnil leteckou společnost, která byla v Česku dost silným konkurentem, a ne jeho vinou se vše položilo a muselo jít do konkurzu. Vznikl však dobrý zdroj, kolem něhož se mohly dělat různé tanečky. A začali jsme být zajímaví... Vrcholem všeho bylo, když si začali vymýšlet.

Když jsme už u těch fám. Kromě pletek s Lubomírem Štrougalem jste byla údajně tajně vdaná za Václava Neckáře, absolvovala jste neúspěšný potrat, kvůli němuž nemůžete mít děti, po revoluci vás kritik Jan Rejžek obvinil ze spolupráce s mafií... Není to už trochu moc silná káva?
Jsem silná ženská, nejsem žádná třasořitka, ale když se to začalo objevovat každý den, bála jsem se už podívat do novin. Jistý čas jsem z toho měla trauma, stresy a žaludeční potíže, musela jsem vyhledat pomoc známého - lékaře. Nejhorší však bylo to, že jsem se nemohla soustředit na práci. Ty tři roky byly skutečnou masáží. Poprvé jsem se rozhodla jít do soudní síně kvůli tomu Rejžkovi, neuvěřitelně mě to rozčílilo.

Ale je to dost známý publicista...
Je to člověk, který na nikom nenechal suchou nitku. Kritika mi nepřekáží, když vidím, že má dotyčný pravdu, někdy si z něj i něco vezmu, ale musí být objektivní a odborná. Někdy však říkají úplné hlouposti, které nemají s dobrou kritikou nic společného. V mém případě se velmi zmýlil. Nepodepsala jsem antichartu a když do toho zamotal ještě tu mafii, podala jsem žalobu.

Jan Rejžek, paradoxně, soudní spor vyhrál, ale musel se vám omluvit.
Vyhrál první kolo, druhé však ne a musel se omluvit nejen veřejně v novinách, ale i osobním dopisem. Odvolal sa však k Ústavnímu soudu v Brně, který vyhrál. Najednou to otočil v tom smyslu, že mu je tímto rozhodnutím upíráno právo na svobodu slova. Tak jsme si řekli, že to je tedy výborné, když může kterýkoliv "pisálek" napsat cokoliv o komkoliv, a je to úplně v pořádku. Proto jsme poslali stížnost do Štrasburgu.

Když už o někom řeknete, že je to "pisálek", musím se novinářů zastat. Mohu?
Ale ano. Pozor! Se slušnými novináři jsem nikdy v životě neměla, nemám a nebudu mít problémy. Ale trvám na autorizaci. Když se vám několikrát stane, že vám někdo z bulváru slíbí autorizaci a odejde, a ono to za tři dny vyjde neautorizované, začnete být automaticky ve střehu.

Proč s nimi potom komunikujete?
Na rozdíl od některých jsem na sebe nikdy nedonášela a ani jsem je nevyhledávala. Nemám se proto za co stydět...

Na druhé straně jste se jim nikdy nebránila. 
Ale když píší slušně, proč bych se jim měla bránit? Média a umělci musí fungovat spolu. Protože bez vás se lidé nedozví, zda mám novou desku, co připravuji atd. Je to přirozené.

Chápu, že pracovní věci lidi sice zajímají, ale víc se píše o vašem manželovi, bratrovi, otci... To už nejsou pracovní záležitosti.
Nejsou, ale lidi zajímají.

Podle agentury Intermédia patříte k nejvíce probíraným celebritám v médiích. Nebylo by v tomto případě méně více?
Kdyby to bylo v mých silách, ubrala bych plyn, protože si myslím, že všeho stačí jako šafránu. I propagace určité osobnosti se musí plánovat a načasovat, a ne být permanentně na všech titulních stranách ve všech časopisech. Lidem se totiž rychle přejíte. Pokud bysme to mohli ovlivnit, nejraději bysme měli tři měsíce pokoj a až potom, kdy by vycházelo například nové DVD, bysme udělali rozruch.

To by se však už možná psalo o comebacku...
(smích) Ale musím to zaklepat, naštěstí se to všechno obrátilo. Už jsem ztrácela naději, že válku s médii vyhrajeme. Ale Martin říkal: vydrž, uvidíš, že to zvládneme a najednou přišel dopis z Blesku. Změnilo se vedení, chtěli napravit vztahy s lidmi, s kterými se rozhádali. Tak jsme se sešli a dohodli se. Stálo je to ale nějakou korunu... A dnes se chovají jako z obrázku! Byli teď například na muzikálu Hello Dolly!, položili mi pár otázek k představení, jak trávím v Bratislavě čas atd. Byli tak slušní! Co si ale budeme namlouvat, je to bulvár. Ale když si ráno sednete v Praze do metra, nikdo nedrží v rukou nic jiného než Blesk.

Ale sleduji, že i vy...
Ten mi přinesl Martin, protože píší o našem vítězství. Přečtěte si to, bude vás to zajímat. Všichni se mi omluvili. I Rytmus života poslal dopis, že by chtěli zlepšit vzájemné vztahy. Martin jim ale řekl, že za ty tři roky, kdy o nás psali hlouposti, si budou muset na smíření nejdřív našetřit, potom se o tom můžeme bavit. Myslím, že jsme to vyhráli.

Zdroj: HNonline.sk