Papež Benedikt XVI., který je víc teolog než politik, pronesl 12. září v Řezně politicky nekorektní projev o pokušení k násilí v islámu.
Pět let po 11. září, tváří v tvář rostoucím vlnám islamofobie, by se byl dal od papeže čekat uměřenější projev o muslimském náboženství a potvrzení odmítání směšovat islám a islamismus, napsal francouzský list Le Monde.
Tento německý papež je posedlý zhroucením víry a zapomínáním na křesťanské kořeny v Evropě "hluché" k Bohu, v sekularizované Evropě, která ve vztahu k islámu, považovanému za dobyvačný, slábne.
V očích Benedikta XVI. směřuje víra bez rozumu ke ztroskotání a rozum je nejlepší protilátka na "smrtelnou nemoc" každého náboženství - fundamentalismus.
A právě proto, že jakoby nikdy nemohl provést svou vnitřní kritiku, je islám údajně tak málo připravený na modernost a tak náchylný podlehnout fanatickému násilí.
Tento argument je pochybný, pokud jsme ochotni připustit, že od Tabarího a Averroese až k reformátorům 19. století není islám odmítavý k rozumu, což je slovo, které je v koránu zmiňováno pětačtyřicetkrát.
V muslimském světě tedy papežova slova šokovala. Tento svět se bojí, že po čtyřiceti letech dialogu zahájeného druhým vatikánským koncilem (1962-1965) přijde ve vztahu mezi katolickou církví a islámem přehodnocení směrem dolů.
Což není ani úplně pravdivé ani úplně nepravdivé. Benedikt XVI. po svém zvolení potvrdil vůli k dialogu s muslimským světem. Katolická církev se nemůže zřeknout sblížení, které přispívá k míru. Tím víc, že islám, stejně jako křesťanství, není jeden blok. Stejně jako islám i křesťanství v dějinách mělo co činit s násilím.
Ale Benedikt XVI. nemá v úmyslu vést dialog ve stylu Jana Pavla II., zastánce společných modliteb v italském Assisi. Lépe si uvědomuje slepé uličky: nepřítomnost reprezentativních partnerů, nemožnost teologického dialogu, přetrvávání praktik, které nenarážejí na žádnou kritickou reflexi, jako je třeba odsuzování na smrt za odpadlictví a rouhání nebo zákaz praktikovat jakýkoli menšinový kult v některých zemích, například v Saúdské Arábii.
Kromě toho nemůže hlava katolické církve nereagovat na postavení křesťanů v islámském světě: v Turecku byli od aféry s karikaturami Mohameda zavražděni tři kněží a v Pákistánu nebo v Nigérii se zapalují kostely.
To všechno jsou skutečnosti a násilnosti, které odpovědní představitelé islámu nemohou ani ignorovat ani skrývat. Pokud jde o dialog mezi náboženstvími, byl by evidentně plodnější, kdyby umírněnější muslimští představitelé nenechávali volné pole islamistickým fundamentalistům. Z této strany je také zapotřebí ujasnění.