Na úspěch brettonwoodského dolarového zlatého standardu v prvním desetiletí měla zásadní vliv washingtonská politika orientovaná na stabilitu. V prvních deseti letech splnili Američané své poslání strážce světové měny bezchybně. Veřejné rozpočty zaznamenávaly sice deficity, ale hospodářství rostlo tak rychle, že podíl úroků a amortizace v národním rozpočtu zůstal mírný.
Překypující daňové příjmy pomáhaly v průběhu let splácet státní dluhy. Bez ohledu na cenové přesuny způsobené vojenskými výdaji, např. za korejské války, setrvávala inflace na mírné úrovni. Americká centrální banka Federal Reserve byla založena v roce 1913 jako pozdní reakce na paniku na burze 1907, především proto, aby jako „lender of last resort“ zabránila budoucím likvidním problémům. O půl století později mohla sama pro sebe konstatovat, že se jí nejen úspěšně podařilo zabránit dalším finančním krizím, ale že má navíc pevně pod kontrolou i inflaci. Ve finanční politice byla Amerika a americká centrální banka Fed měřítkem všech věcí. Ke změně došlo v šedesátých letech.
Nesoulad ve finanční politice byl opět způsoben ozbrojeným konfliktem, tentokrát konfliktem ve Vietnamu. Ironií je to, že zmíněná válka dovedla USA v dalším průběhu dějin k měnovému konfliktu právě s tím státem, od něhož tento konflikt takříkajíc „zdědily“. Válka ve Vietnamu, která skončila naprostým fiaskem americké supervelmocenské politiky 21. století, začala jako francouzská válka. USA se do ní zapojily až později, když hrozilo nebezpečí, že Indočína se po zhroucení francouzského koloniálního systému stane východiskem pro komunistický vliv v Asii. To bylo alespoň hledisko převládající ve Washingtonu.
V roce 1954 byl Vietnam rozdělen na komunistický sever a „svobodný“ jih. Severovietnamským komunistům se podařilo dosáhnout jistých úspěchů a destabilizovat neoblíbenou vládu na jihu; to vyburcovalo strategické plánovače Pentagonu na nejvyšší míru. Do budoucna se upsali doktríně „containmentu“, hráze proti komunistické expanzi; obávali se totiž dominového efektu: Pokud by padla Indočína, hrozilo nebezpečí, že celá postkoloniální Asie bude rudá. V první polovině šedesátých let se Amerika omezila na podporu západně orientované korupční jihovietnamské vlády pomocí válečných poradců a vojenského materiálu. Od roku 1965 však Washington zostřil hru.
Komunistická vláda v Hanoji měla být bombardováním donucena zahájit jednání. V březnu 1965 poslaly USA poprvé do válečné oblasti také své pozemní jednotky. V následujících třech letech vzrostl počet amerických vojáků až na 536 000. Ačkoliv rozsah vojenských operací rok od roku vzrůstal – např. bombardování bylo rozšířeno i na sousední státy Kambodžu a Laos –, bylo vítězství amerických jednotek koncem šedesátých let v nedohlednu. Americká válečná mašinerie uvázla v močálech a lesích Vietnamu.
V průběhu všech válečných operací bylo čím dál jasnější, že válečné břímě škodí domácímu hospodářství stále více. Každé nasazení obřího bombardéru B-52 stálo 30 000 dolarů – a každý rok vzlétaly tisíce amerických letadel. Už v roce 1966 stálo bombardování americký rozpočet 1,7 miliard dolarů18. Pro měnovou politiku představovala válka enormní zátěž. USA se rozhodly zvýšit množství dolarů v oběhu, aby mohly financovat pokračující boje v Asii.
Export dolarovek zajišťoval Americe vojenskou sílu (alespoň přechodně), ale podkopal pevnost americké měny. Americká rozpočtová situace byla v šedesátých letech o to choulostivější, že paralelně s vietnamskou válkou se USA pustily do budování sociálního státu: „Great Society“ presidenta Lyndona B. Johnsona (která mj. poprvé zahrnovala všeobecné zdravotní pojištění i pro důchodce a chudé) by sice mohla upevnit společenskou soudržnost v zemi, předpokládala ale další výdaje, které vystavily veřejné rozpočty velkému tlaku. Hora dluhů, které vznikly v důsledku zbrojení, zmizela po roce 1945 neuvěřitelně rychle díky intenzivnímu hospodářskému růstu a prozíravé politice. Tento léčebný postup už nyní nebyl prioritou, stále více byl odsouván do pozadí, což mělo důsledky daleko za hranicemi Ameriky.
Vypadalo to, že zbytek světa je odsouzen ke spolufinancování amerických deficitů, protože dolar je hlavní světovou měnou. Americký ministr financí John Connally to o několik let později formuloval s bezostyšnou troufalostí: „Naše měna, váš problém“. Záplava dolarů s sebou neodvratně přinesla nebezpečí inflace, které se v brettonwoodském systému spojených nádob mohlo lehce přesunout i do jiných zemí.
Kvůli válečným výdajům, které se zcela vymkly kontrole, se americká inflace vyšplhala do výšin, jichž nikdy předtím nedosáhla. Na konci šedesátých let stouply spotřebitelské ceny o 5 % , a navíc tak rychle, jak se to nestalo od korejské války – a šplhaly stále výš. Emisní banky musely skupovat dolary za „čerstvě vytištěné“ domácí peníze, aby podpořily kurz americké měny v brettonwoodském systému, což vedlo k mezinárodnímu rozšíření inflačního viru. Mnoho evropských strážců peněz intervenovalo se vzrůstajícím odporem. V brettonwoodském systému se objevily první trhliny.
Knihu si môžete kúpiť TU