Jak jsem již uvedl, učit se z historie příliš nedokážeme. Řada důvodů nás opravňuje k přesvědčení, že jsme uzpůsobeni spíše k přenosu zkušeností prostřednictvím selekce jedinců se žádoucími rysy než pouhým působením kultury. Jak je obecně známo, děti se učí jen vlastními chybami: na horká kamna přestanou sahat teprve poté, co se spálí, a žádné varování je nedonutí
k opatrnosti.
Stejným neduhem však trpí i dospělí. Na výběru rizikových léčebných procedur jej zkoumali průkopníci behaviorální ekonomie
Daniel Kahneman a Amos Tversky. Pozoruji ho ostatně i na sobě – jsem velmi laxní, pokud jde o prevenci a diagnózu (díky přesvědčení, že jsem tak trochu jedinečný, odmítám posuzovat rizika týkající se mé osoby na základě statistik zjištěných na ostatních), avšak přímo agresivní, dojde-li na léčbu (spálím-li se, reaguji přehnaně), což odporuje zásadám racionálního
chování v podmínkách neurčitosti. Podobné znevažování zkušenosti druhých není ovšem omezeno jen na děti či lidi jako já; postihuje mimo jiné i investory a vedoucí pracovníky v oblasti obchodu.
Domníváte-li se, že k tomu, abyste se poučili „z chyb druhých“, vám dopomůže pouhá četba knížek o historii, zamyslete se nad následujícím experimentem z devatenáctého století. Jde o dobře známý případ pacientky švýcarského lékaře Edouarda Claparèda, která trpěla silnou amnézií. Její stav byl natolik vážný, že se jí lékař musel každou čtvrthodinu znovu představit, aby si ho pamatovala. Jednoho dne si předtím, než jí potřásl rukou, tajně vložil do dlaně připínáček. Když se s ní chtěl pozdravit při příští návštěvě, rychle odtáhla ruku, jeho samotného však nepoznala. Na téma amnézie od té doby proběhlo mnoho diskusí, které ukazují, že lidé jsou schopni jisté formy podvědomého učení, jež není uloženo v dostupné paměti. Pro tyto dvě formy paměti, tedy vědomou a podvědomou, máme i vědecké termíny: deklarativní a procedurální. Zkušeností nabyté schopnosti
vyhnout se rizikům patří z převážné části do druhé z nich. Úctu k historii jsem si osvojil až poté, co jsem si plně uvědomil, že nejsem uzpůsoben k tomu, abych se o ní poučil z učebnic.
Nikdy však není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře: v některých ohledech se nedokážeme poučit ani ze své vlastní minulosti. Neschopností učit se z vlastních reakcí na již proběhlé události se zabývá hned několik vědních disciplín. Nedokážeme si kupříkladu uvědomit, že naše citové reakce na prožité zkušenosti (dobré i špatné) neměly dlouhého trvání, a nejsme proto schopni zbavit se dojmu, že zakoupením určitého předmětu si zajistíme dlouhé, ne-li trvalé štěstí, nebo že dílčí neúspěch nám přinese nekonečné a nesnesitelné utrpení (ačkoli v minulosti nás tyto neúspěchy netrápily příliš dlouho a radost z nové věci se brzy vytratila). Ti z mých kolegů, kteří historii nepřikládali váhu, dříve či později do jednoho ukázkově pohořeli – dosud jsem mezi nimi nepoznal výjimku. Zajímavé je však především to, že vesměs vyznávali velmi podobný přístup.
Připomínám, že nemám na mysli běžný neúspěch a rutinní prodělek, ale situace, kdy proděláte opravdu bolestně, třebaže jste to považovali za zhola nemožné. Na tom, že se riskující člověk spálí, není nic špatného – za předpokladu, že si své riziko připouští a netvrdí, že je malé či nulové. Dotyční tradeři se však obvykle vyznačují přesvědčením, že znají svět natolik, aby si
mohli dovolit možnost nepříznivé události zcela vyloučit: nevede je tedy odvaha, ale pouze neznalost. Mezi spekulanty, kteří padli při burzovním krachu v roce 1987, během japonské krize v roce 1990, při propadu trhu s dluhopisy roku 1994, v Rusku v roce 1998 nebo při spekulaci na pokles akcií na technologické burze Nasdaq, lze nalézt spoustu shodných rysů.
Bez výjimky pronášeli výroky typu „dnes je jiná doba“, podpořené zdánlivě smysluplnými intelektuálními argumenty (ekonomického ražení); nedokázali si připustit, že zkušenosti s příslušnou problematikou existují a jsou volně k dispozici v každém knihkupectví v podobě publikací podrobně popisujících jednotlivé tržní propady. Vedle těchto hromadných systematických krachů jsem byl rovněž svědkem toho, jak byly stovky obchodníků s opcemi nuceny opustit svou profesi poté, co navzdory radám zkušenějších kolegů ztroskotali vinou zbytečné hlouposti, podobně jako dítě u kamen. Připomíná mi to můj
vlastní přístup k prevenci a včasné diagnóze potenciálních chorob. Všichni se domníváme, že nejsme jako ostatní, a otázka „proč zrovna já?“, kterou si klademe po sdělení diagnózy, je tak ještě mučivější.