Přestože se zdálo, že stříbro je předurčeno k tomu, aby se stalo světovým platidlem, bylo do konce 19. století v Americe i jinde vytlačeno z bojiště zlatem. Důvod pro tento překvapivý vývoj je třeba hledat v Anglii. Vzestup zlatého kovu začal početní chybou, kterou neučinil nikdo menší než fyzik Isaac Newton. Jako Master of the Mint (mincmistr) byl Newton v roce 1717 pověřen stanovením hodnotového poměru mezi stříbrem a zlatem. Výpočty ho dovedly k závěru, že jedna zlatá guinea odpovídá přesně jednadvaceti stříbrným šilinkům a tomu tedy musí odpovídat její kurz7. Nicméně takto stanovený kurz zlata ke stříbru byl příliš vysoký. V důsledku Newtonovy chybné kalkulace pomalu zmizely v Anglii 18. století všechny „podhodnocené“ stříbrné mince z oběhu. Byly odloženy a skladovány, snad pro případ, že by vláda opět stanovila správný hodnotový kurz, nebo byly prostě roztaveny.
Zároveň se každý pokoušel co nejrychleji zbavit „předražených“ zlatých mincí, které byly v oběhu. Nikdo je však bohužel nechtěl, a tak obíhaly dál a od poloviny 18. století oproti dřívějším zvyklostem začaly na ostrovech dominovat. Tento proces, totiž vytlačení „dobrých peněz“ „špatnými penězi“, je mezi odborníky známý jako Greshamský zákon. Jeho výsledkem bylo, že bimetalický systém zlata a stříbra se ve Velké Británii po letech neplánovaně vyvinul v platební styk, v němž dominovaly zlaté mince. Dědictví Newtonovy chyby by v dějinách peněžnictví pravděpodobně zůstalo jen zcela nevýznamnou poznámkou pod čarou, kdyby se Anglie ze zcela jiných důvodů nestala kolébkou industrializace.
Díky své industriální kapacitě se země, která kvůli chybě ve výpočtu omylem nastoupila cestu zlatého standardu, stala největším impériem všech dob, královnou všech moří, a tedy globální mocností, a Londýn finančním a obchodním centrem v pravém slova smyslu.
Pro ostatní státy, které si chtěly zajistit svůj podíl na světovém obchodu, to znamenalo, že musí také přejít ke zlatému standardu. Očividná nadřazenost Velké Británie byla v důsledku logického kruhu v úsudku dokonce připisována zlatě zářící měně. Zlato tedy vděčí za svou slávu především náhodě. Zlatá měna neměla oproti stříbrné měně žádnou vnitřní výhodu, ale stejně jako o sto let později, když dolar triumfoval nad librou, hrál velkou roli síťový efekt.
Orientovat se na měnu největšího, nejdůležitějšího a nejlépe „zasíťovaného“národa globálního systému je velmi lákavé. Na začátku 19. století se vítězství zlata nad stříbrem jako platidlem ještě nedalo předvídat, především ne v Americe, neboť právě zde existovalo mnoho dobrých důvodů pro stříbro. Když se Washington nakonec přece jen rozhodl pro zlato, zaplatil za to vysokou cenu. Boj o správné peníze zemi politicky téměř zničil.
Britská síť
Ve druhé třetině 19. století ovládala Británie moře a díky své nadvládě na moři také velkou část mezinárodního obchodu. Říše královny Viktorie byla nejvýznamnější koloniální mocností planety s državami, které sahaly od Falklandských ostrovů k Hongkongu, od Nového Zélandu až po Newfoundland. Byla však také nejpokročilejší průmyslovou zemí, daleko před svými koloniálními konkurenty Francií a tehdy ještě provinciálním Německem.
Příbuzní na druhé straně Atlantiku dělali sice úžasné ekonomické pokroky, byli však prozatím ještě zaneprázdněni dobýváním vlastního kontinentu. Životní standard v zemi královny Viktorie byl vyšší než kdekoli jinde a bankovní systém lépe organizovaný. Díky svému na tehdejší poměry obrovskému trhu s půjčkami bylo City of London finančním pupkem světa a Bank of England, založená 1694 – tehdy ještě soukromá organizace – požívala největšího respektu jako strážkyně stabilní měny.
Ke slávě britské finanční moci přispělo také to, že v 19. století ostrovní říše řádně splatila veškeré dluhy, které nashromáždila v době napoleonských válek. Z těchto důvodů spatřovaly ostatní národy v Anglii a anglickém zlatém standardu vzor pro svůj vlastní peněžní systém. V roce 1868 byl zlatý kov výhradní a jedinou základnou peněžnictví ve Velké Británii a v některých teritoriích, hospodářsky závislých na impériu – v Portugalsku, Egyptě, Kanadě, Chile a Austrálii8.
Ale už o generaci později byl téměř celý svět jedním velkým monetárním systémem, spočívajícím na základně zlatého kovu. Na stříbro, malého bratra zlata, byla vázána jedině Čína, Persie a několik středoamerických zemí. Od roku 1868 do první světové války přešly prakticky všechny velké státy od stříbrného, resp. bimetalického standardu na zlatý, a důvodem nebyl jen zářný vzor Bank of England. Existoval ještě jiný, příbuzný důvod, a sice expanze světového obchodu pod britskou nadvládou.