Ladislav Špaček: Deset let s Václavem Havlem
Mladá fronta, 2012
Úryvky z knihy:
PROLOG
Univerzita Karlova
Václava Havla jsem viděl poprvé na balkonu Melantrichu v listopadu 1989. Učil jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (přednášel jsem historický vývoj české gramatiky) a se svými studenty jsem chodil na všechny demonstrace proti režimu; v lednu 1989 za Palachova týdne denně. Odpoledne 17. listopadu 1989 jsem vyrazil na Albertov a šel s průvodem na Národní třídu. Na křižovatce se Spálenou se zástup zasekl před kordonem policistů a dvě hodiny se nic nedělo. Mnozí pomalu odcházeli; kordon byl ještě prodyšný vpředu i vzadu, proklouzl jsem tedy kolem Perštýna k Můstku a celý promrzlý jel taky domů. Za hodinu jsem se ze Svobodné Evropy dověděl, co se pak odehrálo. Zbývající masu studentů sevřeli policajti ze všech stran a strhla se mela.
Druhý den ráno jsem byl na fakultě a začaly přípravy na otevřenou revoltu. Dva dny nato jsem na Václavském náměstí poprvé viděl Václava Havla. Jeho hlas s legračním ráčkováním jsme znali ze Svobodné Evropy, stejně jako odměřený hlas Ivana Medka z Hlasu Ameriky. Vůbec mě nenapadlo, že jednou budu s oběma spolupracovat. Učil jsem vynikající studenty: Vlastimila Ježka, pozdějšího ředitele Českého rozhlasu a Národní knihovny, Jiřího Peňáse, později novináře, Michala Viewegha, spisovatele, Petra Fejka, ředitele pražské ZOO, Martina Weisse, novináře, a spoustu dalších. Během revolučních dnů po 17. listopadu jsem se zastavil na chodbě s kolegyní z arabistiky Janou Hybáškovou (pozdější naší velvyslankyní v arabských zemích) a napadlo nás, že by se měl změnit název náměstí Krasnoarmějců, kde stojí Filozofická fakulta, na náměstí Jana Palacha. Šli jsme ke mně do pracovny, sedl jsem k psacímu stroji a napsali jsme návrh adresovaný Magistrátu hlavního města Prahy. Druhý den jsme s tímhle jedním papírem navštívili jakýsi odbor na magistrátu a za pár dnů nám přišlo vyrozumění, že náměstí bude skutečně přejmenováno na náměstí Jana Palacha. Revoluční nadšení bouralo všechny byrokratické bariéry. Pro mne to bylo velké zadostiučinění, protože v lednu 1969 jsem jako člen předsednictva Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy, rozpuštěného za normalizace, spoluorganizoval pohřeb Jana Palacha v Karolinu. Přejmenování náměstí se pak odehrálo v lednu 1990, u příležitosti výročí Palachova statečného činu. Na náměstí se shromáždily davy, hlavním řečníkem byl prezident Václav Havel, který ze schodů Rudolfina pronesl krátký projev. Stál jsem jako iniciátor akce kousek od něj a poprvé zblízka vnímal jeho charisma.
Televize
Jednou za mnou přišel Vlastimil Ježek s nápadem, že bych se měl jít představit do televize (tehdy byla jen jedna, ta Československá), že z ní odešla spousta lidí a nyní hledají seriózního čtyřicátníka, který by na obrazovce působil důvěryhodně. To myslel mne. Rozesmál jsem se, televizi jsem kromě revolučních událostí nikdy nesledoval a nezajímala mne. Ježek se nedal a periodicky mi domluvenou audienci u šéfa zpravodajství připomínal. Tak abych mu udělal radost, jednoho podzimního dne koncem října 1990 jsem se tam šel podívat. Odcházel jsem se smlouvou na funkci redaktora-komentátora a za tři dny už jsem seděl ve Federálním shromáždění jako parlamentní zpravodaj. Byla to doba, kdy šlo všechno rychle. Za měsíc jsem moderoval Události, komentáře a za tři měsíce jsem se stal šéfem domácího zpravodajství.
Z titulu své funkce jsem se začal setkávat s politickými špičkami a také s prezidentem Václavem Havlem. Brzy jsme se seznámili. Musel jsem si na něj trochu poopravit názor. Z balkonu Melantrichu hovořil silným energickým hlasem a říkal rozhodná stanoviska a hesla. V osobním styku byl skromný, až plachý, formuloval obezřetně a intelektuálsky mnohoznačně, nijak se neprosazoval. Ale z jeho osobnosti vyzařovala velká síla a všichni v jeho okolí ho vnímali jako respektovanou autoritu. Tak to bylo i v disentu. Když se po několikahodinové úmorné hádce nemohli účastníci debaty dobrat konečného řešení, Václav Havel si vzal
slovo a řekl, jak to bude. A bylo. Všichni to respektovali.
______________________
Polévka
Ve své kanceláři za kuchyní jsem připravoval různá setkání, domlouval rozhovory pro domácí i zahraniční noviny, rozhlasy a televize, sestavoval monitoring tisku pro prezidenta a úřadoval jsem, jako kdybych seděl v opravdové kanceláři ve skutečném úřadě. Hned první den kolem poledne nakoukla do mé komůrky paní Olga a ptá se: „Dáte si s námi polévku?“ Nikdy jsem polévky nemiloval, a tak jsem s díky odmítl. Myslel jsem, že si dám s Havlovými až hlavní chod. Kolem sedmé večer mi došlo, že žádný hlavní chod nebude.
Nazítří, když paní Olga otevřela dveře, ani nestihla položit otázku, a já jsem už radostně volal: „Ano, dám si polévku, mám polévky moc rád.“ To jsem ještě netušil, jak vypadají oblíbené polévky Václava Havla. Musely být řídké, bez zavářek, masa nebo zeleniny. Když se v prezidentově polévce nějakým nedopatřením objevila zapomenutá nudle, štítivě ji odsunul na okraj talíře a pohlédl vyčítavě na kuchaře.
Zvyk obědvat jen polévky si Václav Havel přenesl i na Hrad. Celá léta, od prvních do posledních dnů na Hradě, zasedal prezident – nejprve denně, pak alespoň dvakrát třikrát týdně – každé poledne s nejbližšími spolupracovníky k poradě, výstižně zvané „polévka“, při které se servírovala právě jen polévka, a to přesně podle tradice Havlovy rodiny: čirá, vodnatá, sterilní.
Někdy přivezl kancléř Ivo Mathé skvělé rohlíky z pekárny na Ořechovce – to bylo radosti mezi prezidentovými muži!
Po operaci tlustého střeva v Innsbrucku naordinovali lékaři prezidentovi zcela nepoživatelné pokrmy, jakési koktejly z výživných látek nebo odpudivě zelenou kaši z mořských řas, a toho jsme se už naštěstí nemuseli účastnit. Tehdy jsme si prosadili výživnější polévky, nám tam mohl kuchař propašovat kousek kuřecího nebo nudle, a po mnoha letech jsme si vybojovali dokonce i saláty. Zatímco veřejnost se domnívala, že na Hradě denně probíhají opulentní hody, prezidentovi nejbližší si museli nosit do práce chleba se salámem, aby vydrželi do večera. Já jsem si nosil na oběd jablko, bylo praktické v tom, že se dalo sníst na chodbě cestou do pracovny, času nebylo nazbyt.
Když se u vchodu do Kanceláře prezidenta republiky zavedly bezpečnostní rámy, ukazoval jsem každé ráno stráži i obsah svého kufříku. Pokaždé se mi policisté smáli, proč si nosím jablko, už jsem tím byl pověstný. Jednoho dne mi sympatický policista celkem bez zájmu nahlédl do kufříku, já jsem ho přivřel a chtěl jsem projít rámem, když on se vzpamatoval a zvolal: „Kde máte jablko?!“ Lekl jsem se, teprve teď jsem zjistil, že jsem ho zapomněl, a tak jsem se přiznal, že jsem ho ve spěchu nechal doma na stole. „To je rána! Já jsem se dnes vsadil o kilo, že samozřejmě budete mít v kufříku jablko,“ hořekoval policista.
Politická jednání
Druhým prezidentovým zájmem, na kterém jsme spolupracovali, bylo sondovat, kdo by měl být prvním prezidentem nové České republiky. Zdálo by se, že to nemůže být nikdo jiný než Václav Havel, ale právě proto, že to všichni považovali za samozřejmé, potřebovali to někteří politikové Havlovi trochu osladit.
ODS licitovala s Janem Stráským, mimo hru nebyl ani Josef Lux, konsensuální politik s velkou autoritou, objevovala se různá jména, která byla sice v českém kontextu známá, ale mezinárodně by České republice nepřinesla vůbec nic. Potřebovali jsme zjistit, jaká jsou skutečná stanoviska politických stran, a co je jen mediální mlžení. Prezident k jednáním o tak delikátním tématu nejraději využíval Hrádeček.
Jeho genius loci působil na každého, tady přece Havel napsal svá nejlepší díla, tady byl čtyřiadvacet hodin obléhán Státní bezpečností, všude tu visely plakáty s Plastiky a z Divadla Na zábradlí. A když šlo o významnou návštěvu, prezident uvařil večeři. Jeho kuchařské umění spočívalo v netušených kombinacích různých ingrediencí, například kuře na medu nebo intenzivní zelí – tedy zelí, do něhož dal kuchař vše, co našel v kuchyni. Proslulý byl burgundský guláš, ten se ovšem musel vařit den předem (tehdy ještě neplatily evropské normy, které přikazují jídlo po čtyřech hodinách vyhodit).
Burgundský guláš podle Havla
Čtvrt kila nebo trochu více uzeného bůčku nakrájet na drobné kostičky, hodit do většího hrnce a prudce škvařit. Asi kilo nakrájené cibule hodit do takto připraveného tuku, míchat a vyčkat, až bude sklovitě zlatá. Pak do hrnce hodit kilo na kousky nakrájené pravé hovězí kliž- ky, zamíchat, chvilku nechat nepodlité, pak začít podlévat pouze červeným vínem. Nastává nejdůležitější fáze, to jest samo vaření guláše. Hotov je, až je kližka zcela měkká, leč nerozpadá se, tedy asi po půl hodině či po hodině, podle toho, jak silný je oheň. Čím pomaleji se to vaří, tím je guláš lepší.
Asi deset minut před koncem vaření přihodit jednu nadrobno nakrájenou chlebovou kůrku a jednu nastrouhanou menší bramboru (obé na zahuštění), jednu nadrobno nakrájenou uzenou klobásu a jednu kávovou lžičku hladké mouky (na otevření chutí). Paralelně možno na velké pánvi vyrábět ochucovací kašičku. Dělá se takto: na rozpálený olej se hodí nejprve nadrobno nakrájená či nastrouhaná mrkev a trochu stejně připravený petržel a celer.
Když to je téměř usmaženo, přihodí se další ingredience: sůl, hodně červené sladké papriky, přiměřené množství (nikoli příliš malé) rozdrcených pálivých papriček či jiného ostrého koření, rozdrcený pepř a hlavně jalovec (!), majoránka, nějaké další zelené bylinky, polévková lžíce rybízového jamu, dost nastrouhané citrónové kůry, lžička kečupu, případně další koření dle vlastního výběru.
To vše dohromady se několik málo minut za stálého míchání smaží na oleji, čímž se otevřou všechny chutě a splynou s olejem. Obsah pánve se pak vhodí do hrnce s gulášem, dvě minuty se to na mírném ohni intenzivně míchá, pak se guláš odstaví a nechá chladnout. Když je úplně studený, zamíchá se do něj jedna ušlehaná šlehačka. Den se to nechá odpočívat a druhý den (ohřáté) se to jí. Důležitá byla návštěva vlivného předsedy lidovců Josefa Luxe, na něj daly i ostatní strany a jeho slovo platilo na velkou část politické scény. Luxův řidič nás vezl na Hrádeček za prezidentem, dělal jsem navigátora a připravoval Luxe na jednání.
Tak jsme se zapovídali, že na křižovatce za Vlčicemi jsme špatně odbočili a sjeli z cesty. Zjistil jsem to, až když řidič zůstal stát na neprůjezdné pěšině a vyčítavě si mě prohlížel. Josef Lux byl jednoznačně pro volbu Václava Havla prezidentem a to bylo pro budoucí týdny nejdůležitější. Jeho autorita a diplomatické schopnosti rozhodovaly víc než síla jeho strany.
Další významnou osobností byl předseda sociální demokracie Jiří Horák, důstojný muž, profesor politologie na Columbia University, který se vrátil z emigrace v Americe. Václava Havla si nesmírně vážil a představa, že ho navštíví v jeho nejniternějším soukromí, ho nadchla. Jeli jsme na Hrádeček v pěkném prosincovém dni, Václav Havel uvařil večeři a debatovalo se dlouho přes půlnoc. Jednání bylo úspěšné, sociální demokraté Havla podpoří. Pak se Jiří Horák rozloučil, Václav Havel si šel lehnout a my jsme vyšli ven.
Hned na zápraží sebou Jiří Horák práskl o zem, já vedle něho, třetí na zemi byl řidič... Nemohli jsme vstát, protože mezitím, co jsme si povídali, bylo mrznoucí mrholení a všechno pokryla centimetrová vrstva ledovky. Horákovo auto bylo zalito do ledu, nešly otevřít dveře, kola přimrzla k zemi. Horák si při pádu bolestivě narazil rameno, opatrně jsem mu pomohl vstát a přidržujíce se stěn domu vrátili jsme se zpátky do chalupy. Václav Havel už byl ve své ložnici, tak jsme chvíli seděli sami v pokoji a bavili se. Čekali jsme, jestli mráz nepoleví a ledovka nerozmrzne. Řidič byl skeptický; i kdybychom se nějak dostali do auta, z prudkého kopce se auto nedá ovládat. Za půl hodiny se objevil Václav Havel v pyžamu překvapen, co tam ještě děláme. (Hned si vzpomněl, jak se k němu jednou ohlásil Pavel Landovský, že přijede na kafe, a zůstal tři dny.) Když zjistil, že nejsme schopni odjet, nabídl nám další pokoje.
Spali jsme spolu s profesorem Horákem v Olžině ložnici v prvním patře, moc jsem toho nenaspal, pana Horáka ruka zjevně bolela a sténal i ze spaní. Ráno se situace nijak podstatně nezlepšila, a tak jsme pokračovali v politických rozpravách až do odpoledne, kdy ledovka trochu polevila a řidič byl ochoten riskovat cestu do Prahy. Profesoru Horákovi dali ruku do sádry a ještě dlouho na tohle dramatické vyjednávání vzpomínal. Jednání s předsedou ODS Václavem Klausem nepřipadalo v úvahu, na to Václav Havel ani nepomyslel; s Klausem měl vztahy napjaté. Mezi oběma muži byly hluboké ideové rozpory, a ani lidsky si nepadli do noty. Navíc Václav Klaus měl ofenzivní metody komunikace a Václav Havel až do konce své politické dráhy nenašel žádný recept, jak jim vzdorovat.
Kromě politických rozhovorů jsme také cestovali. První moje cesta byla do Maďarska, ale důležitější byla cesta na Slovensko. Dne 7. listopadu 1992 zemřel po dvouměsíčním kómatu v důsledku těžké nehody na dálnici D1 Alexander Dubček a my jsme jeli na pohřeb. Pro mne to byla událost o to dojemnější, že ještě jako redaktor televize jsem po jeho autonehodě připravil obrazovou reportáž-nekrolog, která byla dva měsíce uschována v šuplíku. Kdyby Dubček zemřel v sedm večer, nebyla by redakce schopna vysílat nic nežli jen čtenou zprávu, proto jsme pro tyto očekávané události měli přichystané reportáže v předstihu.
Alexander Dubček byl na přelomu listopadu a prosince 1989 horkým kandidátem na funkci prezidenta, ale Občanské fórum a Veřejnost proti násilí se velmi rychle přiklonily k Václavu Havlovi a Dubček to respektoval. Stal se předsedou Federálního shromáždění a v době, kdy jsem byl parlamentním zpravodajem televize, jsme se často vídali a povídali jsme si. Překvapoval mě svou stranickou frázovitostí, neuměl ani v běžných situacích a v soukromí hovořit uvolněně a prostě, jak v něm byla výchova ve stranickém aparátu zakořeněna. Smuteční rozloučení se konalo v bratislavské Redutě, pak jsme měli jednání se slovenskými politiky a nakonec velké setkání se slovenskými spisovateli a intelektuály.
Opět jsem se ujistil v přesvědčení, že ačkoliv slovenské politické a intelektuální elity považují odtržení od společného státu za správné, Václav Havel je pro ně stále velkou autoritou; to byl dobrý příslib do budoucích vztahů obou států, pokud bude Václav Havel zvolen prezidentem.