V obecném smyslu je Evropská unie vždycky kompromisem, rovnováhou mezi velkými, malými, mezi bohatšími a chudšími, severními a jižními atd. Teď se to všechno komplikuje, protože se téměř zdvojnásobí počet účastníků. Co fungovalo hladce v šesti nebo v devíti, zadrhává ve dvanácti nebo patnácti.
- Představa, že jenom zdvojnásobíte počet aktérů a že to půjde dál, je neprůchodná. Nová ústava je prostě imperativ. V roce 2007, až vstoupí Rumunsko a Bulharsko, bude 27 členů. Takzvaná kvalifikovaná většina. takzvaná posílená spolupráce, to má jenom jeden smysl - nedávat někomu nebo malé skupině států možnost zablokovat vůli většiny, například většiny zemí se 60 procenty obyvatelstva.
Při římských jednáních mají všechny státy na mysli především společný prospěch?
- Není to vždy samozřejmé. Teď se všichni soustředili na velice razantní vystoupení Polska, které tvrdě prosazuje svoje zájmy. Neříkám, že ostatní neprosazují své národní zájmy, ale musí být i představa o společných zájmech, abychom se vůbec dohodli. Pokud by se Evropská unie chápala jenom jako instituce pro rovnováhu sil, tak je to popřením samotného původního zaměření. Společná Evropa byla vymyšlena pro to, aby se překonal princip rovnováhy sil. Pracovalo se na tom už půl století a zejména v zakladatelských zemích Evropské unie dnes vzniká obava, že tuto politickou kulturu nesdílejí někteří, kteří přišli později.
Evropská ústava je jednacím řádem, který umožňuje rozumně se dohodnout. Tradiční evropské země za tím vidí nějakou ideu?
- Idea je v tom, že v dnešním světě žádný stát neobstojí sám. Je tu Amerika, Rusko, Čína, možná Indie, ale žádný z evropských států nemá na to, aby samostatně byl mezinárodním aktérem.
Pokud ztroskotají jednání o ústavě, může bez ní EU rozumně fungovat?
- Ano. Fungovala by podle pravidel, která byla dohodnuta ve smlouvě z Nice. Ale nemožnost reformovat ústavu by mělo několik následků. Ochromí to důvěru, že je možné jít dál v rozšířené sestavě, potvrdí se obavy, že rozšířením unie vzniká nějaké nemohoucí těleso. Zavržení ústavy by v mnohých členských zemích bylo chápáno jako zavržení rozšíření.
Obavy z toho, že EU bude nejednotná a neschopná se vůbec pro cokoliv rozhodnout, jsou slyšet v debatách především v Německu, Francii, Itálii a také ve Španělsku. Mají velké státy proti malym dost sil prosadit myšlenku jednotné Evropy, která bude aktivní v zahraniční politice?
- Věřím, že je možný kompromis, protože problém vztahu malých a velkých států vlastně neexistuje. Řada malých států, například Benelux, podporuje ústavu, zřejmě tolik netrpí pod jhem příliš mocných sousedů. Přece neexistuje na světě žádná instituce, která zaručuje malým státům tak rovnocenné zastoupení jako Evropská unie. Podívejte na evropský parlament. Na zvolení jednoho německého poslance potřebujete tři čtvrtě miliónu, na portugalského potřebujete 450 tisíc, na estonského 200 tisíc obyvatel. Ale malé státy zase musí vědět, že je v jejich zájmu, aby velké státy chtěly hrát tuto hru dál. Nemůže být cílem malých států jenom ochromit ty velké. Představte si na chviličku Evropu bez Evropské unie. Myslíte, že by Německo nebylo, nebo Británie by nebyla? Měli bychom opět rovnováhu sil, to už jsme v evropských dějinách znali. Je v zájmu také těch malych vytvořit systém, který by fungoval tak, aby i oni mohly mít vliv. A v rámci Evropské unie mají myslím mimořádnou příležitost, která neexistuje v žádné jiné instituci.
Nemusí se malé země bát, že přijdou o národní suverenitu?
- O část suverenity přijdou, samozřejmě, ale přijdou o ní dobrovolně. Když se části suverenity vzdávají země, které suverenitu nedávno znovu získaly a které navíc úzce spojují suverenitu s demokracií, tak chápu, že je tady problém - musí svou suverenitu sdílet s dalšími prostřednictvím institucí, jejíž průhlednost a demokracie nejsou vždy samozřejmostí. Proto není ústava jenom jednacím řádem, má druhý cíl, aby instituce byly průhlednější a aby byla demokratická kontrola. Ústava se snaží být odpovědí právě na tuto obavu.
Považuji za vážný problém vzdávat se části suverenity, ale jakou suverenitu budou mít, zůstanou-li mimo?
- Představa, že státní suverenita v dnešním globalizovaném světě je tím, čím bývala v 19. století, je samozřejmě velice pochybná. O to pochybnější, čím je stát menší a tudíž má menší vliv.
Jsou tradičně dva hlavní pilíře suverenity - armáda či obrana, a měna. Myslíte, že malá země uprostřed Evropy může v dnešním světě suverénně sama hájit svoji bezpečnost? Na to nikdo nepomýšlí, všichni jsou v rámci nějaké nadnárodní aliance, kde se rozhoduje o bezpečnosti společně. Druhym pilířem je měna. Vidíme, že velké země, jako jsou Německo, Francie, Itálie a Španělsko, tuto měnovou suverenitu sdílejí. Není jenom volba mezi totální suverenitou a vzdáním se suverenity. Dnes je to volba mezi sdílenou suverenitou a fikcí suverenity.