V rozhovoru pro HN Balcerowicz tvrdí, že střední Evropu brzdí v rychlejším vzestupu životní úrovně zbytečné sociální výdaje a státní dluhy.
HN: Která země střední Evropy se dostala nejdál v reformách a má nejlépe našlápnuto stát se bohatou, znalostní ekonomikou?
Šampionem v reformách je Pobaltí. Startovalo z nejhorší pozice a udělalo nejvíce reforem, které mu pomohly k rychlému vzestupu.
HN: Kdo je šampionem ve střední Evropě?
To není snadné srovnat. Polsko, Česko i Maďarsko mají stále velký problém - utrácejí výrazně víc, než si dokážou vydělat. Reformy nejsou dotažené. Pobaltské země je dokázaly vyřešit lépe. Proto neutrácejí za zdravotnictví, sociální dávky nebo penze víc, než vybírají na daních. Nezadlužují se, přestože daně jsou tam nižší než v Polsku nebo v Česku.
HN: Česko mělo nejlepší startovní pozici. Ostatní země se na něj spíš dotáhly. Proč jsme nedokázali dělat reformy a náskok si udržet?
Možná právě proto, že jste na tom byli nejlíp. Měli jste nejmenší motivaci něco dělat. Když jste na tom relativně dobře, necítíte touhu po změně. My jsme byli ve výrazně horší pozici a bylo nám jasné, že potřebujeme radikálnější reformy.
HN: Ve spokojené prosperující zemi se reformy prosadit nedají?
Když se podíváte do historie, vidíte, že většina skutečně razantních reforem se podařila za výjimečných podmínek - v krizích, po osvobození, po pádu totalitních režimů. V případě postkomunistických zemí byly na začátku pro reformy ideální podmínky. Osvobodily se z totality a upadly do krizí. Jejich hloubka se ale lišila. V Polsku byla hlubší než v bývalém Československu. Proto jsme se pustili do hlubších reforem.
Platíme zbytečně lidem, kteří to vůbec nepotřebují
HN: Co považujete za největší slabinu v zemích střední Evropy?
Největší problémem jsou státní útraty. Máme vysoké daně, protože příliš utrácíme. Lidé všude chtějí nízké daně a vysoké útraty, a politici jim populisticky nadbíhají.
HN: Za co zbytečně utrácíme?
Zadlužujeme se výhradně kvůli sociálním výdajům. Ty tíží rozpočty všech zemí střední Evropy nejvíc. Dokud neuděláme reformu sociálního státu, dluhů se nezbavíme.
Mnohem horší ale je, že sociální výdaje jsou špatně cílené. Dá se říct, že peníze často vyhazujeme oknem. Takové útraty ale nepomůžou. Lidé si stěžují, že jsou vysoké daně. Aby nebyly, když tolik peněz utratíme zbytečně. Neplatíme chudým, nemocným a postiženým, platíme těm, kdo pomoc vůbec nepotřebují. To je asociální vůči všem lidem, kteří poctivě platí daně.
HN: Za co se ve střední Evropě zbytečně utrácí v sociální síti?
V Polsku máme tři takové případy. Příliš mnoho lidí pobírá invalidní důchody. To je stejné i u vás. Mnoho Poláků také odchází do předčasných důchodů. A pak máme skutečnou raritu - speciální penze pro zemědělce. Všechny tyto programy jsou velmi drahé. A všechny nabízejí sociální dávky lidem, kteří by mohli a měli pracovat.
Zapomeňme na Skandinávii, inspirujme se v Irsku
HN: Zvykli si už lidé ve střední Evropě na velkorysý sociální stát tak jako třeba Francouzi nebo Němci, kteří se ho odmítají vzdát?
Západní země mají problémy, ale je tady jeden rozdíl. Oni už jsou bohatí. My jsme si na sociální stát navykli dřív, než jsme se bohatými dokázali stát. Podívejte se, kolik procent HDP utrácelo velmi sociální Švédsko za sociální dávky, když bylo stejně bohaté jako dnes Polsko. To musíme srovnávat. Nikoliv dnešní Švédsko s dnešním Českem nebo Polskem. Švédové tehdy za sociální síť utráceli méně procent HDP než dnes Poláci. Proto bohatli.
Skandinávské příklady jsou překrucovány. Politici říkají: podívejte, jak vysoké jsou dávky a důchody ve Švédsku, kolik se za ně utrácí. Je to omyl. V dobách kdy Švédsko velmi rychle bohatlo, mělo úsporný sociální stát. Když se začal rozrůstat, ekonomický vzestup se zpomalil, a skončilo to krizí v 80. letech.
HN: Kde by země střední Evropy měly hledat inspiraci pro reformy? Říkáte: Zapomeňte na dnešní Skandinávii. Tak kam se máme dívat?
Inspirativní je určitě Irsko. Nízké daně, velmi rychle rostoucí ekonomika. Velmi rychle se stalo jednou z nejbohatších zemí Evropy. Studujme pečlivě, jak se mu to povedlo. Ještě v 80. letech měli Irové velké problémy, ekonomika rostla velmi pomalu.
Pak udělali zásadní reformy a zbourali jedinou zátěž: špatné veřejné rozpočty. Ty je brzdily. Jinak měli našlápnuto k úspěchu. Země byla ekonomicky velmi otevřená, lidé slušné vzdělaní. Tížily je jen vysoké daně a státní výdaje. V podobné pozici jsme dnes i my ve střední Evropě.
HN: Střední Evropa se v posledních letech stala úspěšnou továrnou kontinentu. Zažili jsme rekordní příliv investic. Teď bohatneme, jsme proto stále dražší, továrny už se tady moc dlouho stavět nebudou.
Nemohli jsme čekat, že se do pěti let staneme Švýcarskem. Máme za sebou první etapu transformace. Je úplně přirozené, že jsme se nejdřív stali automobilkou Evropy. Podobné to bylo a dosud je ve Španělsku.
HN: Jak se posunout do další etapy - moderní ekonomiky znalostí a služeb?
Nejdůležitější je nic centrálně neplánovat. Nesepisujme žádné průmyslové politiky - už nikdy neplánujme, jak má ekonomika vypadat. Přemýšlejme jen o tom, jak vytvořit co nejlepší podmínky pro moderní ekonomiku znalostí. Musíme mít silnou konkurenci, která nás bude tlačit k vyšším výkonům.
Raději postavme úplně nové univerzity
HN: Jenže k takové ekonomice se nikdy nedostaneme bez špičkového vzdělání, a nějakou vizi, jak zlepšit školy, asi mít musíme.
I ve vzdělání nutně potřebujeme silnou konkurenci. Bez ní nikdy nebudeme mít inovace a nové objevy. V čem je největší rozdíl mezi americkými a evropskými univerzitami? Ty americké jsou řízeny jako firmy. V Evropské unii jsou řízeny jako univerzity. Proto je vzdělání v Americe mnohem dynamičtější a věda úspěšnější.
HN. Jste hostujícím profesorem na americké univerzitě. Co musíme udělat pro to, abychom dokázali evropské univerzity vytáhnout na úroveň těch amerických?
Možná by bylo nejjednodušší založit úplně nové univerzity na zelené louce. Je to podobné jako s firmami. Je mnohem snadnější založit novou úspěšnou firmu než restrukturalizovat starou.
Hlavně ale musíme otevřít trh se vzděláním. Dát těm nejlepším školám ze světa šanci, aby tady otevřely pobočky a neházet jim klacky pod nohy zbytečnou byrokracií.
HN: Vy jste to v Polsku udělali?
To byla asi nejlepší věc, která se nám ve vzdělání podařila. Každý může přijít a založit novu školu. Nijak to neregulujeme. Počet vysokoškolských studentů se zvýšil o 500 procent - právě proto, že jsme trh úplně otevřeli.
Školy mají samozřejmě velmi rozdílnou kvalitu. Ale i v Americe máte špičkový Harvard a vedle něj špatné školy, To je naprosto přirozené.
HN: Z čeho se ty školy platí?
To je velmi jednoduché - ze školného, a není nijak závratně vysoké. Vysokoškolské vzdělání může být velmi dobrým byznysem. Studenti platí školné a soukromé univerzity se rozvíjejí.
HN: Školné ale musí doprovázet vládou garantované půjčky na studia. Jinak zavírá dveře dětem z chudších rodin. Jsou v Polsku takové půjčky?
Zavedl jsem je, už když jsem byl ve vládě.
HN: Nyní hodně diskutujeme o osudu reforem zejména v případě vlád na Slovensku a v Polsku. Jsou dosud udělané reformy nezvratné?
Naštěstí nevidím riziko návratu ke komunismu a znárodnění. Většina obyvatel by to nepřipustila. I když samozřejmě ne každý reformy podporuje. Potíž je, jak lidi přesvědčit, že reformy jsou nezbytné. To je ale velmi těžký problém vždycky a všude.
Potřebujete zvláštní podmínky a také potřebujete lidi vzdělávat. Všude je rovněž třeba zápasit s populismem.
HN: K tomu je zapotřebí dobrého marketingu. V Evropě není mnoho politiků, kteří jsou schopni reformy lidem vysvětlit.
Je těžké vysvětlit reformy, když na to máte deset sekund. Musíte se o to ale pokusit.
HN: Vidíte nyní na kontinentě lídra, který by byl něčeho takového schopný? Který by to dokázal?
Jistě, potřebujete silného lídra. Ale neméně důležité je i kultivované prostředí. Prostředí, kde jste své vize schopen obhájit. S populisty, kteří lidem říkají jen líbivé věci, se soutěží velmi těžko.
V Polsku a pravděpodobně i v Česku můžete říci cokoli, včetně nepravd, lží, a nejsou na to žádné reakce. Politici nic neriskují, když to říkají. Jedna z věcí, které bych se rád věnoval, je budování systému rychlé reakce. Experti by sledovali a registrovali, kde je největší díra, kde je nejvíce dezinformací. A patřičným způsobem na to odpovídali.
HN: Uvažujete, že se vrátíte do politiky?
Když jsem v ní byl, myslel jsem si, že jsem privilegovaný. Že to, co prožívám, jsou velmi výjimečné časy. Takovou možnost mělo jen velmi málo lidí.
Předtím jsem studoval, četl, ale nevěděl jsem, že to někdy v budoucnosti takovým způsobem zužitkuji. Měl jsem to jako hobby a pak přišla náhoda.
HN: Měl byste tedy chuť pustit se v Polsku do další vlny reforem?
Nejsou to reformy v Polsku, ale reformy ve světě. Když chcete porozumět reformám v některé zemi, musíte se dívat po světě a srovnávat.
HN: Polská média spekulují, že byste se mohl stát za určité konstelace novým premiérem.
Ne, to se snažíte vrátit čas zpátky o nějakých sedmnáct let. Je mi už šedesát. Říkám teď: Ne, děkuji.
Kdyby v Polsku nenastala ona změna režimu, nikdy bych v politice nebyl. Nejsem typický politik, taková ta normální politika mě nezajímá.
Euro se vyplatí přijmout co nejdřív
HN: Jste bývalý guvernér, připravoval jste Polsko na euro. Kdy je pro země střední Evropy nejvýhodnější jej přijmout?
Musíme hlavně splnit maastrichtská kritéria.
HN: Představte si, že ta jsou splněna a vy máte rozhodnout, zda dřív nebo později?
Potom se musím podívat na výsledky výzkumu. Když jsme ho udělali, tak se ukázalo, že polský růst by byl s eurem o 0, 4 procenta HDP rychlejší.
HN: Evropská centrální banka je nyní opravdu nezávislá. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy ale prosazuje, aby ji mohli evropští politici více ovlivňovat.
To je laciná politika, kterou nemám rád. Je to gesto pro veřejnost.
HN: Ano, ale je ECB ohrožena?
Ne, to si nemyslím, protože je to silná instituce. Všechny státy včetně Francie mají zájem na tom, mít silnou nezávislou centrální banku a stabilní měnu. Takto laciné politice bychom se všichni bez výjimky měli vyhýbat.
Leszek Balcerowicz (60)
Profesor Leszek Balrcerowicz se proslavil jako vicepremiér a ministr financí v první polské nekomunistické vládě, která se ujala moci v září roku 1989. Setrval v ní do prosince 1991. Prosadil řadu reforem, které vstoupily ve známost jako "Balcerowiczův plán" a stabilizoval zadlužené hospodářství. Pro levici se stal symbolem tvrdých sociálních dopadů, liberálové ho oceňují jako jediného opravdového polského reformátora.
V letech 1995 až 2000 stál v čele polské Unie svobody, od roku 1997 do roku 2000 byl vicepremiérem a ministrem financí. Od roku 2001 do ledna letošního roku byl generálním guvernérem polské centrální banky.
Balcerowicz studoval v Polsku, USA a Británii ekonomiku a zahraniční obchod. Jeho manželka Ewa založila a vede nejvlivnější polský ekonomický institut CASE.
Článok prevzatý z českých HN