Na první pohled nám to přijde jako nepěkná, nepříjemná vlastnost, ta soutěživost! Pro důvody není třeba chodit daleko: nebylo by lepší, kdybychom se neustále nepoměřovali, nesnažili se předběhnout a žili místo toho v harmonii? Možná ano, ale konkurenci a soutěživost si většinou vyrábíme sami, sami ji přirozeně vyhledáváme. Trhy za to často opravdu nemohou.
Navíc konkurence není vůbec doména jen (konkurenčních) trhů. Tak si vezměte třeba krasobruslení nebo tanec. Člověk prostě soutěžit chce a soupeří, i když se nejedná o trh či firemní konkurenci. Chce soutěžit ve všem. Trh netrh. A soutěžit chceme tak šíleně moc, že se často stává, že jsme schopni onen krásný pocit ze sportu obětovat a se zábavy se stává ne-zábava, ale šílená dřina.
Koneckonců výmluvný je jeden příběh, který jsem kdysi slyšel: Japonci se nechali přemluvit a čerstvé ryby si nechali vozit z Číny, bylo to tak mnohem levnější. Ale ryby nebyly pořádně čerstvé. Tak je z Číny vozili živé ve velkých lodích, které k tomu byly uzpůsobeny: čerstvější ryby už ani mít nemůžete, vždyť jsou ještě živé. Ale přesto nějak nechutnaly, jak měly. Až pak jednoho z dovozů napadlo čím to je: do nádrže s rybami nechal nasadit i přirozené predátory, žraloky. Sice tím přišli o jisté procento dovážených ryb, které žraloci cestou pojedli, ale ryby zato chutnaly, tak jak měly. Zjistilo se totiž, že pokud byly ryby několik dní bez přirozeného predátora (byly chráněny od konkurence), přestaly se pohybovat a jejich maso pak chutnalo jinak.
Na druhou stranu je konkurence tak citlivá a jemná věc, že se o ní musí pečovat. Pokud například nepanují jasná a dodržovaná pravidla, konkurence se zvrtne a na trhu nezůstává nejlepší, ale nejzákeřnější. Pokud se tedy o konkurenci nestaráme, zkazí se a opustí nás.
Tomáš Sedláček, hlavný makroekonomický stratég ČSOB celý blog nájdete na www.hnonline.sk