Jedno setkání v kavárně Mánes se mi stalo na čas osudným. Hugo Haas mne tu seznámil s Elenou Hálkovou. Byla herečkou Národního divadla, manželkou Zdeňka Štěpánka. Okamžitě jsme si padli do oka, a když odcházela a já jí pomáhal do kabátu, dali jsme si schůzku. Elena pro mě znamenala tři roky nejkrásnějšího života, utajeného, ale nezapomenutelného.
Elena Hálková byla nejpůvabnější žena, jakou jsem kdy poznal. Na Národním divadle byla ideální představitelkou moliérovských komorných a koketních naivek, ale nesrovnatelně víc okouzlující než na jevišti byla v životě. Kdekdo byl do ní zamilovaný, i Rudolf Firkušný. První začala zpívat české a moravské lidové písně tak, jak se zpívaly na vesnici. Na Slovensku to tenkrát začal operní zpěvák Flögel. Když ve vinárně zpívala milostnou píseň, musela s houslistou, který ji doprovázel, koketovat tak vášnivě, že ho někdy zbláznila. A když zpívala smutnou, plakala. Často si ji zvával na Hrad prezident Masaryk, aby mu zazpívala. Měla k němu volný přístup. Byla neobyčejně společensky a kulturně vychovaná. Proto mohla být tak bez zábran. Jejím otcem byl doktor Hálek, syn básníka Hálka, a strýcem kancléř Šámal. Oba byli za války členové Mafie a spolupracovali s T. G. Masarykem při zrodu Československé republiky. Matka byla z rodiny Klicperovy. Se Zdeňkem Štěpánkem měla dcerku Janu – tenkrát jí byly dva roky –, ale nesnášela jeho tvrdé zacházení a vedla svůj život.
V sedmatřicátém roce jsem si odjel o prázdninách na čtrnáct dní do Trenčanských Teplic na několik dní volna. Přitom jsem zajel za Elenou, která byla o prázdninách u rodičů v nedaleké Bytčici. Po válce nabízel prezident Masaryk doktoru Hálkovi funkci ministra zdravotnictví, ale on odmítl, že chce pracovat tam, kde je to nejvíc zapotřebí, a odešel do opuštěného místa na Slovensku.
Tam bydleli ve druhém patře nemocnice, která stála v parku. Bylo to jako obrázek od Čechova. Obě sestry, světlovlasá Elena a mladší Táňa, později manželka Boháčova, krásná, tmavovlasá, jako vystřižená z Tolstojova románu, se tam projížděly v malém kočáře. Mladí muži Laco Novomeský a Vladimír Clementis se jim dvořili. Byl jsem pozván na večeři, kde byl také starý přítel matky paní Hálkové poslanec Vavro Šrobár, nejvýznamnější slovenský politik, který soustřeďoval slovenskou inteligenci v duchu Masarykových myšlenek, bělovlasý statný muž. Pan doktor Hálek, tolstojovec, se ironicky usmíval, když se začalo mluvit o lásce, a poznamenal, že láska je věcí temperatury. Mohl jsem u nich přespat a druhý den jsem se vrátil do Prahy.
Elen Hálková prožívala svůj život naplno, vášnivě a bez zábran, jako všechno, co žila. Netajila se s naším vztahem ani před rodiči, ani před Táňou, ale já jsem byl příliš mladý na ženění a nesmírně jsem si vážil Zdeňka Štěpánka, s kterým jsem začal pracovat.
Když jsme točili Cech panen, Elena řekla jasnozřivě:
„Já to už vidím, vy dva budete spolu dělat a já zůstanu stranou.“
Odhadla to celkem správně, její manželství stejně vedlo k rozvodu a já jsem se Zdeňkem Štěpánkem natočil řadu filmů, ve kterých se mohlo uplatnit v celé šíři jeho herecké mistrovství. Škoda že jsem později nenašel pro něho vhodné náměty. Trochu mně to vyčetl ve své gratulaci na magnetofonovém pásku k mým padesátinám, ale opravdu jsem za to nemohl.
Elena se po třech letech zamilovala do Julia Fučíka. Byl to velice hezký, statný muž s tmavýma očima a sametovým hlasem, tak se nedalo nic dělat. Sedávali v Klubu umělců, a když přišla jeho žena Gusta, vrátný Mikyska se objevil ve dveřích a Fučík s Elenou utekli druhou stranou. Gusta se ptala:
„Neviděli jste Julka?“
A my jsme ho ovšem svorně zapřeli. Až jednou za okupace, kdy se Fučík maskoval vousy a černými brýlemi, přišel Zdeněk Štěpánek dřív domů a našel je spolu v pokoji. Elena se zkusila vymluvit, že mají nějakou ilegální práci, ale Štěpánek vzal Fučíka za límec a shodil ho se schodů. Po válce byl Fučík po smrti národním hrdinou, kolegové si to také vzali za záminku
a Štěpánek dostal malý dekret. Bylo to právě v době, kdy jsem s ním točil Nezbedného bakaláře.
Ukážka z knihy Otakar Vávra: Paměti anebo Moje filmové 100letí, ktorá vyjde v pondelok pri príležitosti Vávrových 100. narodenín. Ide o doplnené rozšírené vydanie pamätí Otakara Vávru, ktoré vyšli prvýkrát a naposledy v roku 1994. Jeho memoáre nie sú len obzretím sa za viac než 70 rokmi života repešktovaného tvorcu, ale aj za obrazom doby od 30. rokov minulého storočia až po súčasnosť. V spomienkach jedného človeka tu defilujú stovky ľudí od Karla Čapka, Adiny Mandlovej, Lídy Baarovej či Huga Hassa až po súčasnú generáciu filmových tvorcov.
Archívne fotografie poskytlo HN Nakladatelství BVD.